Hledání štěstí

Turistika je nesmírně vrstevnatá a složitá volnočasová činnost s velkým potenciálem zážitků. Je intenzivním zážitkem přírody, ale ve vysoké míře také takzvaným „zážitkem sebe sama“, který je nakonec spojen i se zážitkem úspěchu. Putovat totiž vždy znamená stanovit si cíl a dosáhnout ho „vlastní silou“.

Ve světě, kde přibývá virtuálních světů a kde v běžném dni chybí potvrzení vlastní hodnoty i zážitky úspěchu, se turistika stala velmi aktuální a moderní odpovědí na naši dobu.

Mnoho lidí už má dost hi-tech spěchu a hyperstresu. V takových světech člověk ztrácí realistický vztah ke svým schopnostem i hranicím. Abychom získali rozumná měřítka, musíme se my lidé občas vrátit do přírody, do svého vlastního biotopu. Turistika vede zpět k sobě samému, k vlastnímu já.

Následující tipy jsou návodem, jak pro sebe znovu objevit umění turistiky; popisují výrazné zastávky na cestě k osobnímu štěstí.

Vydat se na cestu – příprava

Už příprava na túru probouzí potřeby. Plánuje se, vznikají očekávání a radostné těšení, vzniká určité napětí (zvládnu to?) a to vše zvyšuje přitažlivost.

Odejít neznamená jen odpoutat se od všednodenních povinností, starostí a problémů. Neměníte jen místo, ale i způsob života, provětráte hlavu i smysly, odložíte vynucené role a vydáte se hledat malé dobrodružství – nebo štěstí.

Vstup do jiného prostoru – Cesty do hor se vždy podobají vstupu do prostoru, který je utvářen atmosférou setkání s hranicí, pohybem přestupování a překračování a určitou bezčasovostí a změněným rozměrem prostoru.

Tento prostor často zažíváme jako atmosférický vjem: zkušenost zvláštního ticha, pohled do podivuhodné dálky, ponoření do naplněné prázdnoty.

Příprava:

Vybrat si přitažlivý cíl cesty
Naplánovat trasu a celý výlet
Podívat se do mapy, zkontrolovat vedení cesty
Připravit vybavení: správná volba obuvi a oblečení
Nechat vzrůst radostné očekávání

Vyjít – najít rytmus

Vyjít znamená také vydat se na cestu, dát se do pohybu. Chůze v nejrůznějších rytmech je zvláštní podobou meditace.

Chůze v horách je většinou stoupání – a cesta vede k cíli často velkými zacházkami a odbočkami.

Neustálé stoupání a klesání, nerovnosti, zatáčky a zdánlivě bezvýchodná místa utvářejí cestu – jako v běžném životě. Chůze, putování, je jako život.

Výstup – Vnímejte chůzi a stoupání vědomě. Než dojdete do výšky, čeká vás většinou dlouhý, namáhavý průchod lesním pásmem.

Omezený rozhled
Zahalená krajina
Zastíněné cesty, skryté nebe
Často jednotvárné cesty a naděje na mýtinu, na otevření výhledu

Po čase se les rozestoupí – za hranicí lesa:

Zvláštní okamžik: výhledy
Tady začínají hory
Nový práh, který nás vede k tichu a prázdnotě velehor
Dopřát si čas k rozhlížení: rozevírající se nebe, změněné formy a barvy, vytržení z času

Navyklý rytmus, utvářený spěchem a chvatem, je na dobu putování z těla vypuzen. Nejpozději na hoře se v souhře pohybu, dýchání a tepu srdce ustaví rytmus, který působí uklidňujícím dojmem. Tep stoupá, ale člověk se uklidní.

Cítit tělo – „zážitek JÁ“

Vytrvalá chůze podporuje metabolismus tuků, pozitivně ovlivňuje imunitní systém a posiluje krevní oběh, dýchání i svaly. Cítíte pot, pach vlastního těla, napětí ve svalech, bušení srdce a mnoho dalšího.

Při výstupu se mění dech. Je kratší, plošší, rychlejší, namáhavější.

Vnímat rytmus dýchání – dýchání jako meditace. Život je dech.

Člověk také registruje vlastní tělesné funkce a tělesné pocity, vlastní „já“.

Pohyb v přirozeném prostředí podporuje nejen tělesné, ale i duševní a sociální schopnosti, a přispívá tak k „psychické“ stabilitě a zdraví.

Turistika je úspěšnou terapií bez pilulek proti narůstajícímu nedostatku pohybu.

Vidět, co jinak nevidíme

Při putování nastává intenzivní vnímání přírody všemi smysly; všímáme si věcí, které ve všedním dni nevnímáme nikdy.

Už pohled na mírné horské siluety nebo na širé otevřené krajiny má nečekaně osvobozující účinek. Velké výhledy, pohled do třetí dimenze, plné prožití prostoru v celé jeho hloubce – to vše je vyrovnávající odlehčení.

Dálka, kterou při putování zažíváme, otevírá i náš způsob vidění. Nastává odpoutání od stísněnosti všedního dne, zvolíme-li cestu vzhůru, která teprve umožní zhluboka si vydechnout. V horách se lze zbavit svazujících povinností, lze svobodně dýchat – zhluboka dýchat.

Cítit – uchopit – pochopit

Při putování navazujeme úzký kontakt s přírodou. Je mnoho k vidění, ale také mnoho ke slyšení, k vnímání vůní a k dotýkání. Celý soubor lidské smyslovosti je obsloužen docela přirozeně. Při chůzi se musíte přizpůsobit krajině, a tak přiblížíte své smysly věcem až na dotek. Už když se usadíte do trávy, na pařez nebo na kámen, když se napijete z pramene nebo jen vnoříte ruce do chladné horské vody, smysly se probudí. K tomu se přidávají rostliny, stromy a další „neživé“ věci přírody, které lze pochopit jen tím, že se jich dotkneme.

Ticho a zvuky

Ve světě, kde všechno piští, zvoní, chrastí, hučí a kvílí, se ticho stalo žádaným luxusem.

V horách je ticho často nesmírně přítomné a vyplňuje celý prostor. Objevení ticha je jedním z nejpůsobivějších zážitků na cestě horami.

Nemusí to být nutně absolutní ticho – jde spíš o nevtíravost přirozené zvukové kulisy: šumění, zurčení, šepot, bublání, cvrlikání a … možná i vlastní dech. S vnějším tichem přichází i vnitřní klid a zpomalení.

S výstupem je spojen pozvolný přechod z neustále se měnící přírody do vysokohorské krajiny, kde se tempo zastavuje. Zde je čas okamžitý a věčný zároveň.

To je cesta do onoho zvláštního ticha hor.

Může to být i cesta do hlubokého mlčení duše, kde se smí odehrát osvobození od myšlení v obrazech a vyprázdnění duše.

Ochutnávat a čichat, jak chutná skutečná příroda

Moderní světy komunikace si z našich smyslů vyžadují především dva: sluch a zrak.

Chuť a čich jsou naproti tomu obsluhovány už jen konfekčně. Kořenitá vůně podzimního nebo vlhkého lesa, svěží chlad pramenů a potoků, vůně hlíny nebo čerstvě řezaného dřeva, chuť lesních plodů a hub – příroda nabízí množství odstíněných senzací.

Dojít – cítit štěstí – vejít do sebe

A pak dojití – dosažení cíle: pocit, hrdost a uspokojení z toho, že jsme dosáhli vytyčeného cíle, prožíváme jako štěstí.

Vrchol – Dokázali jsme to! Vrchol je dosažen. Stoupání skončilo. Vydechnout a zhluboka se nadechnout. Fantastický výhled – rozhled do dálky!

Rozhostí se pocity štěstí, tiché uspokojení, hrdost, povýšenost, svoboda, prázdnota.

Na vrcholu zprostředkuje putování docela konkrétní zážitek svobody: v těch okamžicích vrcholového štěstí bychom nejradši odletěli až k cíli svých tužeb. Uvolní se fantazie pro takové sny.

Hora probouzí touhu po zdařilém životě, která je nejprve vnímána jen jako čisté pro-žívání.

Na vrcholu se země a nebe stýkají – okamžik, kdy se člověk cítí vyzdvižen z pozemského světa.

Vrchol je koncem materie – při výstupu jsme z materie vystoupili, na vrcholu bychom ji mohli definitivně opustit.

To působí odpoutání od zátěže „pozemských“ omezení – odhmotnění na vrcholu.

Vrchol je vyvrcholením putování, ale ne cílem – cílem je dojití.

Najít si tiché místečko – odevzdat se tichu. Vnímat svůj dech – vdechovat životní energii.

Návrat

Výstup mobilizuje naši energii silněji než sestup. Vyhlídka na uvolnění a odpočinek nás vede zpět k výchozímu bodu. Rozhostí se únava a jednotvárnost v hlavě – chybí velký cíl (jako tak často ve skutečném životě).

Teď je třeba vydržet – máme jistotu, že svého cíle dosáhneme a že život otevře ještě mnoho krásných výhledů na velké hory i na malé půvabné věci u cesty.

Cíl – Cílem je dojití. Cíle cesty lze určit jen na začátku, během cesty se stávají méně jednoznačnými a proměnlivými a ztrácejí pevné místo. Cesta má cíl, jen snad neleží tam, kde jsme ho zpočátku tušili.

Mezi odchodem a dojitím je mnoho dveří

Žádná jiná cesta se nepodobá běhu života tak jako cesta horami – putování.

Po námaze a dlouhých cestách se všednodenní věci zdají znovu přitažlivé; těšíte se na první doušek, na jednoduché jídlo, na studenou sprchu nebo horkou vanu.

Pocit a jistota, že svého cíle dosáhnout můžeme, přispívají k našemu pocitu pohody. Turistika je královskou cestou k zážitku přírody a krásnou cestou k lidskému štěstí.

Umění turistiky